Soustředění se na cíl - skrytý zabiják

Kolikrát jste už slyšeli větu - Soustřed se na svůj cíl a potom můžeš dostat cokoliv chceš? Nejspíš už hodněkrát a třeba i různě pozměněnou. Já bych to dnes chtěl trochu postavit na hlavu. Jelikož jsem došel k něčemu jinému.

Znáte to, stanovíte si nějaký cíl - chci takové auto, tenhle dům, takovou ženu, .... a jdete si za tím, nesoustředíte se na nic jiného než na ten svůj cíl. Čas od času pro něj i obětujete kus své radosti, kus sebe atd... Co se ale stane potom, až ten svůj cíl získáte? Mám pocit, že spousta lidí je posedlých oškrtáváním si cílů. Jakobyste tyhle vaše splněné cíle byli vy. A vaše hodnota se měřila pouze podle nich. Jakobyste museli soupeřit sami se sebou a pokud byste náhodou prohráli, tak potom se trápíte a máte z toho špatné pocity...

Přitom to hlavní, co hledá každý z nás, je štěstí. Ať si říkáte, že chcete auto, dům,... tak pokud se budete neustále ptát proč to chci, tak dojdete až k závěru, že jediná věc, kterou chcete je BÝT ŠŤASTNÝ. Co ale pozoruju kolem sebe, tak je hodně lidí, kteří se neustále ženou za svými cíli s tím, že budou šťastní teprve až budou mít víc peněz, až sbalí tu ženskou, ... a jsou do toho pronásledování svých snů tak zabraní, že jim utíká to hlavní.

Zamyslete se nad tím,... spousta z nás se tak chová - jakmile dostanu to co jsem chtěl, tak si to v hlavě odškrtnu, že to mám a už tomu nevěnuji takovou pozornost. Jakoby pro mě cesta končila tím, že sbalím slečnu a ona je teď se mnou. V hlavě mám odškrtnuto, že mám slečnu, kterou jsem chtěl a tím pádem ztrácím zájem o ni... a za pár měsíců z toho vznikne ten typický monotóní vztah, kde nikdo není šťastný, spíš si jenom lezou na nervy a nejspíš to za chvíli skončí... A takto to funguje skoro se vším. Pokud si dám cíl, a jdu za ním, tak v momentě kdy ho dosáhnu a odškrtnu si ho v hlavě, tak o něj přestávám mít zájem a nejspíš ho zase ztratím.

Přitom štěstí je všude kolem nás. Stačí pouze vnímat tu chvíli. Dělat to co mě baví, protože mě to baví a ne protože mě za tím žene nějaký cíl, který jsem si dal. Pokud si neřeknu, kde ta moje cesta končí, ale užívám si každou chvíli na té cestě a jdu po ní dál, tak budu daleko kreativnější, budu se víc snažit, aby ta cesta byla neustále pěkná a příjemná. Nestane se, že bych o ni přestal mít zájem, jelikož nevím kdy končí a tím pádem si nemám v hlavě co odškrtnout. Něco mi říká, že spousty těch šťastných manželství, kde ti dva jsou spolu šťastní tolik roků musí fungovat na podobném principu. Nesoustředí se na to co ještě nemají a na hon za tím, ale na to kde jsou a aby to místo, kde jsou bylo pro ně co nejpříjemnější.

Dnešní krátké zamyšlení je u konce :) Opět děkuju za inspiraci jedné slečně :) a tentorát i panu Tomáši Hajzlerovi.